Eva Dvorníková-Krapková, Zlín

úvodEva Dvorníková-Krapková kontakt

Židovské anekdoty a moudrosti

1

Co byste chtěl radši?: Bejt milionářem, nebo mít tyfus? Ptal se pan Kraus nějakého Haase. Dovolte, co je to za blbou otázku? Rozčílí se pan Haas. Nerozčilujte se a řekněte. To se ví, že bych byl radši tím milionářem. Tak vidíte jak jste blbej. Milionář musí umřít každej, ale z nemocných tyfem jen 30%!

2

Tak jsem se dal pojistit proti ohni a krupobití, povídá pan Löwy panu Löwenbachovi. Proti ohni, to bych rozuměl, vecena to pan Löwenbach, ale prosím tě, jak děláš to krupobití?

3

U Lebovičů je velký, převelký smutek. Umírá Sára. Leží tichá, vyrovnaná a drží svého milovaného Rudu za ruku a šeptá: Podívej, Rudolfleben, jak je venku krásně, to sluníčko jak pokládá ty svý zlatý vlasy na naše okna a ptáčkové jak krásně zpívají ... A Rudolfleben se tak zavrtí a povídá tiše a přece důrazně: Sára, nerozptyluj se.

4

V Praze v Dušní ulici je synagoga a naproti je křesťanský kostel. Je to dávno, před I.sv. válkou, sedí před synagogou šámes a čte noviny. Je poledne - 12 hodin - u svatého ducha zvoní zvony a tu jde chlapeček ze školy, na zádech aktovečku a jde kolem šámesa a pozdraví - Pochválen buď pan Ježíš Kristus. Šámes se na něho podívá, ukáže na katolický kostel a řekne: "Naproti".

5

Pan Kohn spí jako dudek. Paní Khonová je v Karlových Varech. Najednou crrrrr, někdo zvoní. Vyleze pan Khon z postele, oblékne si župan a jde otevřít. Telegram. Pan Khon otevře telegram a čte: VASE PANI NAHLE ZEMRELA stop ZATELEFONUJTE INFORMACE DLE STRAN POHRBU stop. Pan Khon složí telegram, pečlivě ho zalepí, položí na stůl, svlékne si župan, lehne si do postele a ještě než usne, vydechne do tmy: To bude ráno leknutí!

6

Jakub pochoval ženu. Na cestě z krematoria doprovázel jej švagr, jenž nesl v urně popel drahé zesnulé. Tak kráčeli mlčky ponořeni v truchlivé myšlenky. Najednou začalo padat náledí. Jakub pravil: Pieta sem, pieta tam. Sypej popel ať neupadnem.

7

Sára Kinsburgová v Budapešti leží na lůžku těžce nemocná. Její muž sedí u lůžka. Kinsburgu, prosí Sára, slib mi, že mi splníš poslední přání. Ale ano, to je samozřejmé a co to má jako bejt? Víš, já bych nechtěla být pohřbená tady, já jsem se narodila na Moravě a tam také chci být pohřbená. Tak já ti Sáro něco řeknu. Já tě pohřbím tady, ale kdybych viděl, že jsi tady nespokojená, tak tě nechám pohřbít na Moravě.

8

Goy požádal rabína, aby mu řekl, co je to talmud. Rabín na to: Představ si dům, který má zamčené dveře, zabedněná okna, prostě úplně nepřístupný dům. Dobrá. U domu stojí 2 muži a chtějí se dostat dovnitř. Můžou se tam dostat? Nemůžou. Ale můžou. Komínem. No a teď si představ, že se jeden umazal a ten druhý ne. Který z nich se půjde umýt? No ten zamazaný. Ale ne, ten neumazaný. Když tam společně vlezli tím komínem, tak ten umazaný se podíval na toho čistého a myslí si, že je taky čistý. Kdežto vidí-li ten druhý, že jeho přítel je umazaný, myslí si také že je umazaný a jde se umýt. Ach ano, máte pravdu, praví goy, už vím, co to je talmud. Prdlajz víte, praví rabín, jedině goy může věřit tomu, že když dva lezou komínem, že se jenom jeden umaže!

9

Kolem stolu sedí rabíni a mezi nima ten nejstarší a nejmoudřejší, říkají mu také zázračný rabín. Chvíli je ticho a v tom zázračný rabín řekne: "Život je jak řetězový most". Ostatní rabínové si šeptají - život je jak řetězový most, život je jak řetězový most, co tím myslel, co tím myslel? A přemýšlí, my říkáme dumaj. Nakonec se jeden rabín odváží a zeptá se - co jste vlastně myslel tím - život je jak řetězový most? Zázračný rabín se na něho podívá a řekne: "Vím já"?

10

Přijde pan Kohn k rabínovi a říká: Rebe, co mám dělat, umírají mi slepice. Ten mu dal radu a poslal ho domů. Druhý den je tu pan Kohn znovu a cože prý má dělat, že mu ty slepice stále umírají. Zase dostal od rabína radu a šel domů. A už je tu třetí den úplně zoufalý, že prý už nemá vůbec žádné slepice, ře mu všechny pomřely. To je škoda - povídá rabín - já mám ještě tolik hezkejch rad.

11

K rabínovi v Rimavské Lehotě přišel za onoho času otec Karpeles s poníženou prosbou: Mám syna, ctihodný rabi, synka Samuelka, čítá už čtrnácte jar. Osměluju se nabídnout vám ho k službám, jako kostelníka pro stánek Hospodinův v naší obci. Co tomu račte říkat? No což, souhlasil rabín, nového kostelníka je nám za potřebí, když Hospodin ráčil k sobě povolat starého. Tak mi ho teda pošlou, Karpeles, já se na něj podívám. Ještě toho rána stanul Samuel Karpeles mladší před svým duchovním pastýřem. Nu což, Samueli, tak ty chceš být kostelníkem? Hm. A umíš číst? Prosím ne. Hm. To znamená, že neumíš ani psát, nemám pravdu? Prosím máte. Safra, abych neklel ... zadumal se rabi. To teda z toho kostelnictví nebude nic, milý synku. Synek znatelně posmutněl a moudrý rabi, jsa pohnut, poklepal mu na rameno a řekl. Nic si z toho nedělej chlapče, každému není dáno být sluhou Božím. Koukni, tadyhle ti dám 50 zlatých. Nakup třeba cigarety a prodávej cigarety. To teď začíná být artikl. Když budeš šikovný, uživíš se i tak. Hospodin s tebou.

Samuel Karpeles mladší si dal říct. Nakoupil cigarety a prodával. Dobře nakoupil a dobře prodával a tak si za krátký čas vydělal na cestu do Ameriky. Rozžehnal se s rodiči, ctihodným rabim i rodnou Rimavskou Lehotou a jel. Uplynula řada let. V zasedací síni jedné jedné z nejmodernějších bank v New Yorku se sešli magnáti amerického tabákového koncernu. Hlavní slovo tu má největší z nich Samuel Karpeles. A ten jako multi milionář je samozřejmě zvolen hlavou koncernu. Ze zasedání vzejde usnesení, které je ovšem nutno podepsat. Podají tedy panu Karpelesovi pero. Ale pan Karpeles ukazuje palcem za sebe. To podepíše můj tajemník. Ale to přece nejde, pane prezidente, to musíte podepsat vy. Kdepak, na takovýhle věci mám tadyhle tajemníka. Ale pane prezidente, vždyť tady jde o stamilionové částky. A bez vašeho osobního podpisu by to přece nemělo platnost. Pan velkotovárník se podrbe rozpačitě na zátylku. Víte, pánové, já se vám tedy musím k něčemu přiznat. Já totiž neumím ani číst ani psát. V zasedací síni nastane ticho. Všichni jsou ohromeni. To trapné ticho konečně přeruší ředitel banky nadšeným zvoláním: To je úžasné, pane prezidente! Jste zřejmě génius! Neumíte číst ani psát a dotáhl jste to takhle vysoko. Co by jste asi dělal, kdyby jste uměl číst a psát? Samuel Karpeles se usměje a povzdychne si téměř zbožně: Kostelníka v Rimavské Lehotě.

12

Umírá Kohn. Slabým hlasem se ptá: Sára, manželko moje milovaná, jsi tu? Jsem tu, Kohn, jsem. Ethelko, dcero moje jsi tu? Ano, tataleben. Samueli, synu můj jediný, jsi tu? Samozřejmě tatínku, jsem. Kohn se vztyčí na posteli a zařve: Hergot - a kdo je teda ve kšeftě?!

13

Pane Kohn, to víte, že máme u nás zázračného rabína? Prosím vás, zázračnýho, to mi budete povídat! Může bejt sečtělej, může bejt rozdávačnej, může bejt výřečnej - ale zázračnej? Je vopravdu zázračnej. Povídá pan Jajteles. Znáte toho Icika, jak chodí o těch berličkách? Ten přišel v neděli do synagogy a náš rabín mu přede všema povídá: Icik, odhoď berličky! No a? Von je odhodil! No a? No, ten sebou sek.

14

Pane Kohn, pověděj mně, co já mám dělat. Stát nemůžu, sedět nemůžu. "A zkoušel jste se věšet, pane Jajteles"?, povídá Kohn.

15

Pan Kohn žádá o vystěhovalecký pas do Ameriky. Ne, že by se mi tu nelíbilo, vysvětluje, ale dědeček tam má závod na výrobu klobouků, už je chudák úplně hluchej a tak si myslím ... Podívejte, pane Kohn, přerušuje ho úředník, uděláme to jinak. Ať váš dědeček závod prodá, přestěhuje se sem a tady může žít za tuzexový bony. Pan Kohn zesmutní. Vy jste mi špatně rozumněl. Dědeček je hluchej, ne blbej.

16

Přiběhne pan Taussig k panu Lustigovi. Poslechnou, Lustig, řeknou mi, co mám dělat. Můj syn se dal pokřtít. Pche ... rozčílí se pan Lustig, a zrovna mně to jdou povídat! Můj kluk totiž nemlich to samý. Dal se pokřtít. No jo, ale takhle se to přece nemůže nechat, Lustig? Jdou hned se mnou, půjdeme na rabína. Tak šli na rabína. Takhle a takhle, ctihodný rabi, naši synové se dali pokřtít. Pche ... diví se svatý muž. A zrovna mně to budou povídat! U mně je ten samej případ. Můj syn, v Praze na univerzitě, dal se pokřtít. No jo, ale takhle se to přece nemůže nechat, rabi. Kam by to došlo s naší svatou vírou!Měli by o tompromluvit s Hospodinem! To mak recht, přikývne rabi. Padne na kolena, pozvedne ruce i oči vzhůru a volá: Hospodine, shlédni na nás. Naši synové se dali pokřtít! A tu se odněkud shůry ozve smutný hlas: A zrovna mně to budou povídat'?

17

Kohn se ptá pana Roubíčka: Proč jsis nevzal Sáru za ženu? No víš, když celá rodina byla proti ... A ona? No co ona! Ona přece patří také do rodiny.

18

Schwarz umírá, a praví své ženě: Uvidíš, Ráchel, že do rána umřu! Ale co, vyhrkne žena. Loni jsi mi slíbil briliantový prsten a taky z toho nic nebylo.

19

U Khonů je velká oslava za přítomnosti nejvýznamnějších lidí města. Za chvilku přijde za hostitelem starosta a šeptá mu do ucha: Pan Kohn, nechtěl by jsem kazit zábavu, ale někdo mi ukradl zlaté hodinky ... A koho podezříváte? ptá se Kohn. "Ředitele věznice"..., ale proboha, jen žádnou paniku, pane Kohn. Kohn však už neposlouchá a odchází. Za pár minut se vrací a v ruce má hodinky. Joj, joj, nebylo to velmi nepříjemné?, ptá se starosta. Ale kdeže, vůbec ne, povídá pyšně Kohn. Mám-li říct pravdu, tak ani nic nepozoroval.

20

Bohatý Kohn rozeslal pozvánky na oslavu své stříbrné svatby. Na pozvánce byla natištěna i tato poznámka: Kdo nepřijde na slavnostní večeři, od toho dary nepřijímáme a hned je vrátíme. Pozvánku dostal i pan Schwarz, který se rozhodl, že Kohnovu stříbrnou svatbu odbude lacino. U klenotníka si půjčí na týden stříbrný svícen, pošle ho Khonovi, přičemž ale na svatbu nejde, a čeká, že mu uražený Kohn svícen vrátí. Uplynou tři dny, čtyři dny, týden ... ale Kohn svícen pořád nevrací. Osmý den už to Schwarz nevydrží a vydá se za Kohnem. Když Kohn uvidí Schwarze, radostně ho objímá, mile ho pozdraví a potom mu vyčítavě řekne: Právě jsem říkal manželce: Když se ten Schwarz ani dnes neukáže, zítra mu ten svícen vrátím.

21

Pan Roubíček přistihne svou ženu, jak se líbá s Kohnem - hned jí začne vyčítat: Ty, Sára, tohle mám tedy za všechnu dobrotu. Jak já se o tebe starám! Kožich ti koupím, na dovolenou jedeš k moři, byt máš jak Karlštejn, žiješ si jako hraběnka - hergot, přestaňte aspoň chvilku, když mluvím!

22

Otec se synem jdou po ulici. Syn povídá: Ty, tátrle, co je tohle za budovu? To je kostel, povídá otec. A co je to za kostel? ptá se syn. No, to je něco, jako naše synagoga, povídá otec. A co je to synagoga? ptá se syn. No, to jsou boží domy, to vás rabi neučil? Rabi nás učil, že pán Bůh bydlí na nebesích. Správně, na nebesích bydlí, povídá otec, ale tady má kšefty!

23

Pan KOhn a pan Jajteles jsou na dovolené v Římě, zrovna, když tam probíhá koncil. A vidí kolem sebe samé rols royce, cadilaky, mercedesy, ve kterých se sjíždějí katoličtí hodnostáři. Pan Kohn se otočí na pana Jajtelese a povídá: No vidíte, jak jim ten kšeft krásně kvete. A začínali s jedním oslem!

nahoru

dvornikova.cz © 2009 - †