Eva Dvorníková-Krapková, Zlín

úvodEva Dvorníková-Krapková kontakt

Tyto verše mají svou zvláštní historii...

Psal se rok 1897 a narodil se ON. Do vínku mu sudičky daly dar - od mládí rád skládal verše do nichž mohl vložit vše co cítí, prožívá a nač myslí. Tak se v těchto verších již od roku 1915 do roku 1945 odráží dějiny, radosti i strasti, láska i žal, obě světové války . Ve verších čteme: Jako mladík narukoval v I.světové válce 1916, rok 1917, 1922 se žení, popisuje svůj domovský kraj, politické události, narození dětí, II.světovou válku - 1940 Breslau až 1943 Osvětim a šťastný návrat domů v celkem 170 básních (z pozdější doby se jich zachovalo jen pár, ale skládal až do své smrti).

Psal se rok 1903 a narodila se ONA. Poznali se, když jí bylo 15 let a byla z to láska na celý život.

Malou sbírku veršů, které věnoval své milované, vepsal do knížky kterou jí dal jako dárek ještě před svatbou v roce 1922.

Za války, když byl v koncentračním táboře a ONA s dětmi na něj doma čekala, vzala všechny léta (1915-1944) schraňované verše, opsala je a tak jako kdysi: "ON pro NI", nadepsala sbírku "ONA pro NĚJ" a při JEHO šťastném návratu mu ji věnovala. A tuto sbírku básní si ONA uchovala jako jedinou památku celého života. Neodloučila se od ní až do své smrti v 95 letech.

Vídeň 1900
Vídeň 1900
1916, 18tý pěší, Itálie
1916, 18tý pěší, Itálie
zásnuby
zásnuby
pradědeček
pradědeček
mládí
mládí
se synem
se synem
1941 s dětmi
1941 s dětmi
prababička
prababička

1922 ON pro NI

1945 ONA pro NĚJ

1922 ON pro NI
1945 ONA pro NĚJ

Malá ukázka veršů:

9.VI.1916

Dopis matičce
(z fronty)
Máme my zde, matičko má,
mnohdy kratochvíli,
muzika se s kopců sejde
často v malé chvíli.

Muzikanti vzdáleni jsou
mezi kopci sice,
přece někdy dávají nám
prima komposice.

A když spustí, Bože pomoz,
tónů plná chata,
nestačila by nám v uších
trojnásobná vata.

Na řehtačky také spustí
jako ňácí kluci,
flétny začnou z dáli hvízdat,
jen to v hlavě hučí.

Však muziky se neleknem,
vždyť jsme přece Češi,
z těch se skládá a z pár Němců
osumnáctý pěší.

Dejte nám lepší muziku,
jídlo, pití k tomu.

mnohému se nezasteskne
ani jíti domů.

Některý odnese ty své
umělecké snahy,
že ho ani ten s tím křížkem
nedá dohromady.

Proto, matičko má zlatá,
ať Vás to nemrzí,
my se domů živí, zdraví
vrátíme Vám brzy.

16.VIII.1917

Čas

Svým tichým krokem vpřed jde čas,
vše zpátky nechává,
co jednou zřel,
a po minulém volat můžeš,
jak bys chtěl,
kde jednou byl,
tam nevrátí se zas.

Po jeho boku štěstí se žalem
svou plní úlohu po světě slzavém,
tam trochu štěstí dá, tam zase žal
a letí dál, by příští nezmeškal.

Jednomu štěstí popřeje
života plnou číš,
druhého nese ve slávě
ku metám výš a výš
a třetí bídou zatížen
se plazí po světě
a marně vzdychá po lepší
a šťastnější metě.

Čas přejde, nezná stop,
jež žalem, štěstí zalévá,
neb ví, co on zde zanechal,
stejně se v prach jen rozpadá.

1920

Květinko čistá, orosená láskou,
hvězdičko skvělá a zářivá,
nevěsto moje, bělostná a milá,
rozkošná srnko vábivá,

andílku snů mých překrásný,
slunéčko jasné a tiché,
fialko vonná a upřímná,
Tys láska má, má Psyché.

S celým světem chci se rvát
o úsměv Tvůj a lásku,
za pohled z očí čisťounkých
zhladit chci lidskou chásku.

Žít jenom Tobě, lásko má,
žít věren svojí touze,
ach, líbat chtěl bych každý den
Tvé rudé rtíky dlouze.

A kdyby přišel světa pán,
za Tebe svět mi dával,
raděj jsem chudým žebrákem,
jenž za groš děkovával.

A kdyby přišel z nebe Bůh,
za Tebe dával nebe,
raděj chci v černé peklo jít,
jen když budu mít Tebe.

My nejsme chudí, Boženko,
a není to nadsázka,
my máme poklad veliký,
a to je naše láska.

1924

Havlíčkův dopis z nebe

Věru mám to smutný úděl
v novém našem státě,
včera jsem byl ctěn co světec
a dnes ležím v blátě.

Vždyť si ze mne tady v nebi
každý dělá legraci,
že dle vašich denních potřeb
jsem váš panák tahací.

Věru u vás věcí mnoho,
jež se denně obrátí,
odkud včera lezl anděl
lezou všichni rohatí.

Včera jsem byl mučedníkem,
dnes národním hrdinou,
zejtra do mých epigramů
jitrnice zavinou.

Himl-alaudon, nezdržíš se
ani v nebi zakletí,
vždyť jsou lidé pro mý verše
v republice souzení.

Samá slavnost, samá fangle,
rachejtle a bankety,
nejlepší vás vystěhovat
na nějaký komety.

Slyším od vás, že mi není
v celém světě rovno.
Po té slávě, při té praxi,
na mou věru ...

Dělejte si tam co chcete,
ať se každý uškrtí,
jedno mi však ale nechte:
Svatý pokoj po smrti.

1925

Nokturno

Sám bloudím temnou
ve větru ulicí
a měsíc skryl se za mraky,
kostelů báně černají se snící
a měkce kreslí stín svůj v oblaky.

Zář jasná padá z oken
na náměstí
a hudby smích ji provází,
zřím oknem tam rudé květy kvésti,
má milá s jiným se tam prochází.

Zatím co srdce moje pláče teskně
a duše cítí chlad a žal,
mé milé hudba k tanci
hraje břeskně
a mně jak by se osud vysmíval.

Tys miloval a chřadl lásky bolem,
své srdce dal jsi,
život s láskou spjal,
Tvou milou jiný v tanci nese kolem
tys dostal úspěch,
jiný smích si vzal.

1927

Hrej osude!

Hrej osude jen ještě jednou
té lásky vroucí sladké melodie,
až srdce mé v horečném vytržení
tím, co kdys bylo,
naposled se spije!

Dej zníti struně houslí
v vyznání lásky lkavém,
dej flétně zazpívati
v polibku prvém, žhavém,

nech cimbál zavířiti
ve vášně vzlyku smělém
a chvíli uklidnění
nech vyzpívati čelem.

O rozloučení krutém
velebných varhan tóny
mé srdce uklidní.

Potom, až zazní zvony
ve hraně truchlivé,
o smrti nechť mi pějí.
A půjdu šedým žitím
sám - klidný - bez nadějí.

1935

Nemocný

Z bílého oblaku
bílá žárovka svítí.
To není lampa
to bílé slunce na zlaté niti.

Hluboké ticho z bílého
stropu padá.
To není strop,
to bílých oblaků řada.

A na tom oblaku
malinká muška chodí,
nohama tenkýma
se bílou záplavou brodí.

Já ležím na bílém
trávníku samoten,
pod hlavou bílou mez
a zdá se mi krásný sen,

že Ty jsi přišla
do té záplavy běli,
i tys byla bílá,
jak nikdy ničí oči
Tě neviděly.

Tak jsem Tě uzřel,
šťastně ses z oblaku smála
a malá muška
bzukotem líbeznou
písničku hrála

a pak jsi ke mně
svou bílou ruku vztáhla,
z bílého oblaku
ke mně jsi běl ňader nahla

a ústa Tvá,
rudá kapka krve byla,
ruku svou měkkou
jsi na moje
horké čelo položila:

"Lež klidně, hochu,
a buď brzo zdravý!"
Roj mušek na stropě
kol bílé lampy
bacchanále slaví.

1936

Vstávejte drazí
Ve trávě chvěje se
třpyt rosný, zlatý,
slunéčko zaplálo
v okénku chaty.

Proklouzlo muškáty,
zulíbá líčka,
mamince zažene
sen sladký z víčka.

Zatančí na zemi,
poskočí trošku,
Jirkovi zašeptá:
"Vstávej, můj hošku!"

Minula noc černá
smutná ta děva,
teď smí jen spinkati
má zlatá Eva.

1938

Nokturno

Sám bloudím temnou
ve větru ulicí
a měsíc skryl se za mraky,
kostelů báně
černají se snící
a měkce kreslí
stín svůj v oblaky.

Zář padá z oken
na náměstí
a hudby smích ji provází,
zřím oknem tam
rudé květy kvésti,
má milá s jiným
se tam prochází.

Zatím co srdce moje
pláče teskně
a duše cítí chlad a žal,
mé milé hudba
k tanci hraje břeskně
a mně jak by se osud vysmíval.

Tys miloval a chřadl lásky bolem,
své srdce dal jsi,
život s láskou spjal,
Tvou milou jiný v tanci
nese kolem,
Tys dostal úsměv,
jiný smích si vzal.

29.VII.1943

(Osvěčim)

Daleko od Tebe -
daleko od Tvých očí
a přece vidím
jasný jejich svit.

Daleko od Tebe -
daleko od Tvého srdce
a přece slyším
drahý jeho kmit.

Každý den z rána
s prvním šípem slunka
dech Tvůj
mé čelo tiše pohladí.

Západu rudý květ
když za obzor se sklání,
mě barvu rtů Tvých
na noc nahradí.

Údolí, lesy, luka -
to vše je mezi námi
nestaví přehradu -
to silné pouto tvoří,

utkané z radostí, strastí,
smíchu, slzí
a naší láskou tiše,
šťastně hoří.

A hořet bude vždy -
viď, děvče moje drahé,
i když sníh zvolna
na spánky nám padá,

Cesta jde lesem.
Stranou kaple stojí,
vesnické babky
mnohou báj k ní pojí,
na Krista tváři z papíru
zplihlé kvítí,
korunou stromů
něco hvězd sem svítí.
----------
Koníků sivých pár s vozíkem
kolem běží,
na stupních kaple
skalník mrtev leží.
--------
Nedošel domů,
hrom jej stihl v lese.
---------
Na oku Krista
krůpěj slz se třese.

1945

Láska

To v jarních dnech
šel pokřik širým krajem
a v proudech potoků
se pěnil, bouřil, žil.
Křik vrabec do houfu:
Dnes na panstvo si hrajem!
Na zdraví lásce rosu z květů pil.

To v jarních dnech
meč slunce nabrousilo
a mrazům půlnočním
v ráz hlavu uťalo,
sametem vánku
pak poslední sněhy smylo
a zpívajíc,
na lukách zůstalo.

To v jarních dnech,
přes rozbořená vrátka,
děvčátko sladké
v pole skočilo,
pod jeho stopou
kvetla země matka,
květ máku byl,
kde rty své smočilo.

Sto roků chtěl bych žít
s Tebou a pro Tebe, milá,
Tvou ruku stále ve své mít,
abys Ty stále se mnou by\la.

A každý den z toho staletí
by růže bílé bylo okvětí
a noci samet žhavých snů,
jitro a večer schůzka rtů
a až by zrak Tvůj láskou žhnul,
v Tvé tělo bych se propadnul.

Srdce Tvé v moje by zapadlo
a času věčné kývadlo
by zpívalo v prostory věčné
o lásce nekonečné.

vzdor dálavám,
kdyby jak moře byly,
vzdor času, který síť
již prvních vrásek spřádá.

A jednou přijde den -
dálavy s větrem zmizí,
trud opuštění s řekou odplyne,

oči mé utonou v Tvých
zřítelnicích, Božo
a z srdcí našich dvou
zas bude jediné.

nahoru

dvornikova.cz © 2009 - †