Počítače za "Bati" ve Zlíně

Historie počítačů - děrnoštítková technika

V roce 1725 použil Basile Bouchon děrovaný papír pro řízení tkacího stroje (hovorově tkalcovský stav). O rok později v roce 1726 vylepšil Jean-Baptiste Falcon funkci spojením jednotlivých papírových karet, čím zjednodušil úpravy a změny programu. V roce 1801 použil francouzský vynálezce Joseph Marie Jacquard v tkacím stroji děrné štítky, které bylo možné vyměnit beze změny v mechanice samotného stavu. Tento okamžik je považován za milník v programovatelnosti strojů. Nápad použít děrné štítky k programování mechanického kalkulátoru uplatnil v roce 1835 Charles Babbage. Děrný štítek obsahoval znaky ve formě kombinace dírek a umožňoval obsah opakovaně použít. K uchovávání dat a jejich pozdějšímu dalšímu využití použil poprvé děrné štítky Herman Hollerith, který se svou metodou vyhrál v roce 1890 v USA konkurz na sčítání lidu (to předchozí totiž trvalo plných 7 let). Jeho firma se později stala základem slavné počítačové společnosti IBM a tento charakter zpracování dat se udržel dalších 100 let. Pro analýzu a další zpracování dat na děrných štítcích byly vyvíjeny specializované stroje – děrovače, tabelátory a třídiče. (zdroj Wikipedia)

Děrnoštítková technika u firmy Baťa (a ve Svitu) Zlín

Baťa vytvořil svou Početnickou stanici ve třicátých letech a umístil ji do 10. etáže budovy č. 21, která byla se svými 15 patry (77,5 metrů vysoká) v roce 1938 2. nejvyšší budova v Evropě. Vybavil ji v té době nejmodernějšími počítacími stroji a na těchto strojích (s nepatrnou modernizací) se pracovalo ještě v 80tých letech.

Prostory SPS (Strojně početní stanice) se členily na projekci, vstupní a výstupní kontrolu, děrovnu, strojovnu a dílnu mechaniků.

Děrnoštítkové stroje ve strojovně (z většiny německé výroby), měly na boku zasunuty velké desky plné dírek z nichž trčely káblíky – zdánlivě chaoticky – spojující jednotlivé otvory. Vzdáleně připomínaly zapojení na tehdejších telefonních ústřednách. Ozýval se hluk z tisků a šustění štítků. Na zdi visel na bílé ceduli černý nápis „MYSLI“. Prý to bylo heslo IBM a bylo vytištěno i na "amerických" děrných štítcích. Nicméně tento nápis (v období totality působil až provokativně) vydržel na zdi až do likvidace děrnoštítkové techniky.

Uspořádání Strojně početní stanice mělo svůj řád. Za zvládnutí práce na každém DŠ stroji byly skládány zkoušky a vystavovalo se vysvědčení.

Každý, kdo do SPS nastoupil musel prodělat „Školu děrování“. Děrovací stroje značky IBM byly z třicátých let. Učebnicí byla příručka, která byla vydána a vytvořena ještě za Bati. Učila správnému prstokladu, rychlosti a dokonalosti při děrování. Vzdáleně připomínala školu psaní na psacím stroji. Podle úhozu na numerické klávesnici vyděrovala malý obdélníček na děrný štítek. Správná děrovačka při práci sledovala očima pouze doklad a hbitými prsty ťukala na klávesy a převedla tak potřebné údaje do děrného štítku, pěkně dírku po dírce.

Štítek – kartička obdélníkového tvaru 18,7x8,2 cm s 80ti předtištěnými kolonam. Každá kolona měla dvojsloupec čísel 0 až 9 pod sebou. Štítky americké výroby byly z kvalitního tenkého kartonu, hladké a tuhé, české byly hadrové, třepily se a špatně zpracovávaly. Do krabice o velikosti A4 se vešlo 2.000 štítků. Byly různých barev dle potřeby použití ale převažovala bílá. Ještě dlouho po děrnoštítkové éře s přechodem k dokonalejším počítačům někde přetrvávalo zpracování datových vět délky 80 znaků.

I zde vládl ještě v době socialismu stále Baťův duch. Pracovní disciplina, nepokračování na špatné práci, za chyby odpovídal ten, kdo je pustil poslední. U děrovaček byl vypracován trestní řád – již při chybně naděrovaných 3 dírkách – postih – krácení mzdy. Tento systém vytvořil z pracovnic nejrychlejší a nejkvalitnější děrovačky v republice. Práce byla úkolová. Taková děrovačka to byl vlastně optický snímač. Nevnímala údaje, ty se přenášely z očí přímo do hbitých prstů.

Děrovat bylo možné i nad sloupce do 2 řad. Níže byla tzv. „X“ (11) a nad ní „Z“ (12). Pomocí těchto dvou znaků + „příslušného čísla“ se vytvářely tzv. alfa znaky. Např. 12+1=A, 12+2=B, 11+2=K, 12+6+8=uvozovky, … Navíc „X“ sloužila nejen k vytváření písmen, také pro označení záporné hodnoty u čísla, nebo pro označení kmenového (předlohového) štítku.

V SPS se pracovalo na 2 směny, od 5.45 – 14.00 a od 14.00 – 22.15 hod. Pokud se práce nahrnula, pracovalo se i v noci. Naděrované štítky se předávaly pro další zpracování do strojovny, doklady, ze kterých se děrovalo pak do vstupní a výstupní kontroly. Tam byl počátek a cíl všech dokladů a z nich vzniklých sestav – opisů s výpočty.

Strojový park – zde byla umístěna řada strojů převážně stroje IBM, až na malé „sovětské“ výjimky pro různé zpracování dat ze štítků a zde také vznikaly výsledné tiskové sestavy. Stejně jako v děkovně i zde byla práce úkolová, začátek a konec práce se musel „narazit“ na štítek na speciálních hodinách (čas se počítal v setinách). Šéf směny vypsal na každou práci úkolový štítek a přiložil k pracovnímu postupu. Pokud se stanovený čas na práci překročil, byl pracovník krácen ze mzdy.

Každý stroj měl svou programovací desku, kterou se musela obsluha stroje naučit zapojovat. Pracovníci se dělili na třídiče, samostatného třídiče a tabelisty. Každý musel začít jako třídič a postupně si zvyšovat kvalifikaci i finanční ohodnocení. Stroj, který se nováček učil jako první byl popisovač. Měl poměrně jednoduchou malou desku (přibližně A4). Při správném zapojení zapříčinila popis toho, co bylo naděrováno nahoru na čistý proužek štítku do dvou řad pod sebou – buď číslo nebo písmeno. Stroj měl republikovou zvláštnost – dokázal tisknout i české znaky. Popisovaly se pouze DŠ které byly z nějakého důvodu význačné nebo důležité. Evidence pracovníků, názvy pracovních výkonů, údaje DKP apod. Kdo zvládl zapojit desku popisovače, tomu se podařilo poodhalit tajemství a logiku těchto strojů.

Tato práce náležela do prvního stupně – do práce třídiče. V SPS bylo 5 třídících strojů. Každý nováček se tohoto stroje obával. Třídičky byly IBM a jedna ruské výroby. Štítky se dávaly do zásobníku – nastavil se čtecí kartáček na kolonu která se má třídit a když pod kartáček najel otvor štítku - uzavřel se elektrický obvod - a byl poslán impuls k zařazení štítku dle hodnoty do 11 schránek 0-9 a 11 a 12 (X, Z). Jestliže bylo třeba natřídit např. číslo pracovníka, počalo se nejdříve nejnižším řádem čísla a postupovalo směrem nahoru. DŠ se vyndavaly ze stroje od „0“ a skládaly na sebe do sloupců a znovu se vložily do stroje s nastavením již o řád výše. Správnost natřídění se kontrolovala odpichovátkem – kovovou tyčinkou kterou se hromádka natříděných štítků propíchla na právě tříděné koloně – pokud narazila, byl v hromádce chybný štítek. Štítky se musely pečlivě urovnat – naklepat než se vložily do stroje, často vznikal tzv. salát – stroj štítky rozcupoval, hlavně ty nekvalitní. Obsluha pak musela všechny útržky zkompletovat a předěrovat na nový štítek, aby se důležité údaje neztratily ale tím i navýšila stanovený čas na práci. Počet DŠ se různil dle jednotlivých úloh – od 1 do desítek tisíců. Co a jak se mělo třídit bylo vyznačeno na pracovním postupu. Každá práce měla svůj pracovní postup kratší či delší dle potřeby zpracování.

Pracovní postupy vytvářeli pracovníci projekce. Na základě požadavku zákazníka navrhli postup jak jednotlivé štítky zpracovat tak, aby výsledný produkt – tisková sestava splnila požadavky a potřeby zákazníka (účtárna, výroba, DKP, ZP, os. Evidence, platy …. Postup se nakreslil pomocí speciálních šablon na čtvrtku papíru s popisem a upozorněním na výjimky a speciality. Vypracovali pokyny pro děrovačky, strojovnu a vstupní/výstupní kontrolu. Postup začínal naděrováním štítků, potom natříděním a dál se zpracování různilo.

Dalším děrnoštítkovým strojem byly reproduktory IBM 513, IBM 514 a SAM PR 80 (ruská kopie). Tyto stroje již byly speciální a vyžadovaly další proškolení.

Účelem těchto strojů bylo převést – reprodukovat – z kmenových do pracovních štítků některé údaje. Na kmenovém DŠ byly např. hodinové sazby, čísla středisek – prostě data, která byla společná pro skupinu štítků. Správný zatříděním se dostal kmenový štítek před skupinu pracovních, „naprogramovala“ se deska pro operaci a stroj dle těchto instrukcí vyděroval údaje z km. štítků do pracovních opakující se data až do dalšího kmenového štítku který údaj změnil. Pokud se stalo, že byla deska špatně zapojena, došlo k chybné perforaci DŠ a práce musela být zastavena, vrácena zpět na začátek do děrovny a doklady znovu naděrovány.

IBM reproduktory byly spolehlivé, horší to bylo se strojem sovětské výroby, jež byla nepodařená kopie IBM originálu. Většinou při práci začal hořet.

Specialitou byly násobičky (děrnoštítkové kalkulační stroje) IBM 601 a novější IBM 604. Ta první, 601 byla mechanická a opravdu historický unikát. Prý když ji uviděl v roce 1968 pracovník IBM z bývalého západního Německa žasl, že ji vidí v chodu řka, že pracuje u firmy IBM 10 let a něco takového není u nich ani v muzeu. Fascinován ji fotil při práci aby mu doma věřili, že opravdu funguje. K programování zde opět sloužila deska velikosti přibližně A4. Správným propojením káblíků se provedly aritmetické operace, lépe řečeno sloupce x se pronásobily se sloupci y a výsledek se vyděroval do stanovených míst na štítku. Štítek projel před očima obsluhy pod čtecím zařízením za zvuku tr tr tr tr tr … se naděroval, pak se na výšku pomalu převrátil a odložil do zásobníku. Vylepšením zde byly tzv. „X“ latě. Jednalo se o ocelové pásky dlouhé jako štítek, které měly v místě operandu a výsledku výřez. Tím se zpracování „urychlilo“ protože nepotřebné sloupce štítku byly přeskočeny. Celá výpočetní operace 1 štítku trvala přibližně ½ minuty. Byl-li v zadání výpočet 12 x 14 míst a stanovený čas práce operátora na „napíchání“ desky a provedení celé operace 10 minut – zcela jistě prodělával.

IBM 604 byla elektronická již byla na tu dobu (70 léta) dokonalá, spolehlivá výpočetní jednotka která se navíc dala propojit s tabelátorem IBM 421.

Tabelátory byla stroje, které z vyděrovaných, natříděných a jinak zpracovaných štítků tiskly sestavy na skládaný papír (ten byl nedostatkovým zbožím) častěji na nekonečný pás papíru různých šířek (kvality dnešního náčrtníku) který byl navinut ve velké roli na tyči. Tabelista každou vytištěnou stránkou zručným pohybem odtrhl vždy, když papír na konci stránky odjel a na okamžik se zastavil. Obsluha musela stále očima kontrolovat údaje zda jsou setříděny vzestupně (nebyl-li jiný požadavek), tedy zda třídič provedl svou práci kvalitně.

Tabelátor IBM S4 (starší než IBM 405) ve spojení s reproduktorem vytvářel součtové štítky. Sečetl sadu štítků a dokázal vyděrovat štítek jeden se součtem. To urychlovalo další zpracování s menším počtem DŠ.

3x IBM 405 (přímo saldující počitadla, tiskl i abecedu) a 1x IBM 421 – ten byl nejdokonalejší - měl dokonce 4 16ti místné paměti. Dal se propojit s násobičkou IBM 604 a tak vytvořil malý děrnoštítkový počítač.

Postrachem byly sovětský tabelátor SAM T54 což byl nedokonale okopírovaný tabelátor německé předválečné výroby (ten měl 8 11ti místných počitadel, kdežto ruská kopie neměla žádné). Byl nejporuchovější. Přestože byl o 20 let mladší než tab. IBM. Hůř se obsluhoval. Povinným vybavením tabelisty bylo smirkové plátno. Opalovaly se totiž snímací válce kartáčem, ty v nich vypalovaly rýhy a tím se přerušil kontakt.

Více kuriozita nežli stroj na zpracování štítků byl zakladač SAM RPM 80-2-M. Opět nepodařená kopie sovětské výroby (byla navíc nelogicky zrcadlově otočená – snad aby tam bylo něco originálního). Ze 2 podavačů se do 1 zásobníku měly zařazovat štítky kmenové a pracovní. Stroj byl ale natolik poruchový že se prakticky nedal použít.

Vstupní a výstupní kontrola – zde končily vytištěné sestavy. Pracovnice musela kontrolovat doklad po dokladu a porovnávat se sestavou zda jsou údaje správně naděrovány a zpracovány. Musela odškrtat řádek po řádku údaj po údaji, správnost natřídění. Navíc na saldovačce (taková kalkulačka s klikou) zkontrolovat všechny výpočty a součty. Problém byly nadpisy jednotlivých sloupců – to tabelátory nedovedly. Sloupce se jednoduše nahoře orazítkovaly.

Mechanici – jejich úkolem bylo udržet v chodu strojový park pravidelnou údržbou a opravami což byl mnohdy nadlidský výkon a notná dávka kutilství.

Děrovna a strojovna přetrvaly ještě do doby, kdy se většina zpracování prováděla už na "sálovém počítači" ARITMA 101, ale pořád z prvotních DŠ (programy pro Aritmu byly rovněž na DŠ). Po přechodu z Aritmy na I102F se již neděrovalo ale tastovalo (Redifon), příp. snímaly OCR doklady ... ale to už byla jiná kapitola a definitivní konec děrnoštítkové techniky.

 

Setkání pamětníků

Dne 29.5.2010 se ve Zlíně uskutečnilo setkání pamětníků děrnoštítkové techniky. Ti nejstarší pracovali ve SPS již v roce 1950.