osobní stránky Eva Dvorníková-Krapková

Již léta procházím stejnou ulicí a léta si prohlížím domy, zahrady a proměnu, s jakou vše prochází. Tu pln optimizmu vzniká a posléze v tichosti zaniká obchod v téměř pravidelných intervalech, tam je zbořen dům a na jeho místě pomalu vzniká nový, tam rozkvete strom, aby po roce seschl, tam se nájemníci vystěhovali nebo zmizeli bůhví kam a dům je již na prodej, krásné staré, kastlové, desítky let používané dveře s milionkrát ochytanou klikou jsou nahrazeny novými ale už nezaujmou …

Stojí zde i dům, patrový, tichý, uprostřed zeleně obehnán plotem ale bez života. Komu patří nevím, ale za první republiky zcela jistě patřil nějakému velkopodnikateli. Vedle stojící menší průmyslová budova, která je již dávno oddělena a přeměněna již po několikáté, to naznačuje. Dům působí noblesně a je obehnán zčásti zdí a od silnice plotem. Představuji si vždy když jdu kolem, jak to tam kdysi vypadalo. Křoviny a stromy byly ještě nízké, krásně upravené záhonky, cestičky vysypané štěrkem. Před vchodem zastaví limuzína, řidič úslužně vyskočí, otevře dvířka milostivé paní ve slušivém kloboučku a posléze pánovi. Řidič poté odveze limuzínu ke vzadu stojícím garážím. Dvojice projde podloubím po prokládané dlažbě a tam již otvírá dveře služebná s miniaturní kraječkovou zástěrkou. Prostě dům i část ulice patřila jim, byli „někdo“.

Léta procházeje kolem jsem neviděla otevřené okno, dveře, vjezdovou bránu či branku. Žádný pohyb, žádný život. Dokonce ani v zimě nejsou ve sněhu za plotem vidět stopy lidí, nebo vjezd aut. Za celou dobu jsem pouze jednou, zhruba před rokem, zahlédla nenápadnou starou dámu, jež se naprosto nevýrazně, až nadpřirozeně a zcela nenápadně zjevila před domem. Představuji si jak tato dáma celé dny sama bloumá po velkém domě, prochází z místnosti do místnosti a v těchto tmavých a tichých prostorách vzpomíná na zašlou slávu, na mládí a na vše co bylo a již není.

Na silnici, podél chodníku jsou parkovací místa pro auta. Vynechaná jsou pouze místa před vjezdy k domům. Každý řidič ví, že zde se parkovat nesmí – jak velí zákon i slušnost. Stane se, že člověk někdy potřebuje nutně na okamžik zaparkovat – jinde volného místa nemaje – snad aby vysadil dítko do školy, či naložil manželku s nákupem a nebo se potřebuje otočit a jinde prostě místa není - aniž by měl v úmyslu tento prostor blokovat.

Nevím, co k tomu vedlo právě tuto paní - snad ve snaze ubránit alespoň to poslední, co jí zbylo - aby až se večer zešeří, se tiše vykradla z domu a vystavěla ze starých cihel úhlednou pyramidku právě uprostřed tohoto ne-parkovacího místa. Každý den, v každém počasí, v létě nebo v zimě, měsíc po měsíci, rok za rokem.

Cíl snažení je zřejmý: SEM NIKDO NIKDY NESMÍ (můj domeček, můj stoleček, můj šuplíček …)! Pravda, ráno je tam občas vidět rozjetá placka cihloviny, nicméně za soumraku je zde opět nová, úhledná hromádka.

Beru na vědomí tichý vzdor staré dámy ubránit zbytky majetku, či zašlé slávy, okořeněné snad špetkou sobectví. Snad do této činnosti soustředila své city a pocity, snad odventilovává nějaký druh přebytečné energie, snad je to již jediná smysluplná (a nebo nesmysluplná?) činnost na kterou se zaměřila.

Vždy, když procházím kolem s napjetím očekávám nový tvar - nové provedení (a že má materiálu dost je patrno – vzadu u garáží je velká, úhledná hromada starých cihel. Nevím, kde ten materiál bere, nebo jak dům vypadá zezadu, ale komicky se nabízí možnost pozvolného odbourávání a rozebírání :o)).

A tak dále, den po dni pozoruji její tvrdošíjný, zarputilý boj proti světu, proti tomu co bylo, je a pokud jí zdraví bude sloužit tak proti tomu co bude, na věky věků ámen.